Buddhistická filozofie

Vznik buddhismu se datuje přibližně do 6. - 5. století před naším letopočtem. Soucitný indický princ Siddhártha Gautama, budoucí Buddha, opustil palác a vydal se nalézt osvícení. Důležité pro jeho rozhodnutí bylo, když spatřil nemocného člověka, zesláblého starce, mrtvolu a pak míruplného putujícího asketu. Uvědomoval si pomíjivost a nestálost všech světských věcí i utrpení bytostí. Dosáhl trvalého, nejhlubšího osvícení. Předal žákům čtyři pravdy: 1) nikdo se nevyhne strasti, 2) strast má příčinu, 3) strast je možno ukončit, 4) k ukončení strasti vede vznešená osminásobná stezka (správný náhled, rozhodování, mluva, jednání, živobytí, úsilí, všímavost a samádhi - meditační soustředění). Nabádají k laskavosti, dobročinnosti, moudrosti a k hluboké meditaci, která je prahem nirvány. Buddhovo učení se rozšířilo postupně v různých modifikacích po Asii, v dnešní době téměř po celém světě. Jeho dva hlavní směry jsou théraváda (škola starších) a mahájána. Théraváda klade důraz na starobylé nauky, zachované v původních textech, vedoucí k vysvobození. Mahájána pracuje s ideou bódhisattvy. Bódhisattva chce dosáhnout probuzení pro pomoc všem trpícím bytostem. Tibetský a zenový buddhismus jsou odnožemi mahájánového buddhismu. Strom bódhi je rozvětvený, každý si může vybrat cestu podle svého srdce. Slavní buddhističtí učitelé byli Nágárdžuna, Bódhidharma, Chuej Neng, Padmasambhava, Atíša Dípankara, Milarepa, Adžán Čá. A v dnešní době například čtrnáctý tibetský dalajlama, Thánissaró Bhikkhu a Adžán Sumedho, kteří napsali překrásné knihy.