Vítáme Vás, můžete se přihlásit nebo vytvořit účet.

Cart

product (empty)

Košík je prázdný

Zboží celkem: 0 Kč

Termín obdržení zásilky
Česká pošta	Pátek 23.05
PPL	Pátek 23.05
Osobní odběr	Pondělí 26.05
Termíny jsou pouze orientační a mohou se lišit podle zvoleného typu platby. O Průběhu zásilky Vás budeme informovat e-mailem.
Při nákupu většího množství produktů negarantujeme dodání do zobrazeného data

Známé příběhy

5 %

94 Kč 99 Kč

Sleva až 70% u třetiny knih

Popis knihy

Hrdiny šestnácti povídek Lidie Amejko (1955) jsou lidé, věci a entity žijící v realitě převrácené naruby. Postavičky různého původu, jež často pocházejí ze spodních společenských vrstev, které si navíc nejsou úplně jisté tím, jak se jmenují, ve které době, v jakém časoprostoru se právě nacházejí a zda-li vůbec existují. Každá z nich si filosofuje po svém, z onoho chaosu se snaží získat nějaké obrysy světa a nepřetržitě cosi hledá – ať už Boha, smrt či pravdu. Povídky jsou mezi sebou provázány tenkou fabulární nití a jsou pokusem o definici lidského osudu a smrti, zpovědí o lidském osudu, samotě. Kniha by mohla být díky autorčině vytříbenému citu pro jazyk, smyslu pro humor, nadsázce a také díky značné filosofické hloubce považována za učebnici grotesky a eschatologie počátku 21. století. Jistě i tací spisovatelé jako J. L. Borges, otec polské grotesky Stanisław Mrożek, Witold Gombrowicz či autorka generace bruLionu Natasza Goerke by se od Lidie Amejko mohli lecčemu přiučit. Lidia Amejko (1955), polská prozaička a dramatička, debutovala v roce 1987 v časopise Odra povídkou, kterou prezentovala jako náhodně objevený text J. L. Borgese. Od roku 1993 jsou její dramata pravidelně publikována v měsíčníku Dialog. Divadelní hry Lidie Amejko, které se zároveň dočkaly mnohých televizních a rozhlasových adaptací, byly doposud hrány ve Varšavě, Krakově, Opolí, Vratislavi, Londýně a Düseldorfu. Autorčiny texty byly přeloženy do angličtiny, němčiny, chorvatštiny, španělštiny a češtiny; zdramatizovaná povídka Pan Dvoudřívko se objevila v souboru čtyř současných polských dramatiků nazvaném Pobavme se o životě a smrti. Úvodní povídka Známých příběhů Služební záznam extempore v Ermitáži (nanečisto) nese stejné téma jako autorčina hra Přeměna 1999, variace na Kafkovu novelu. Za druhou povídkovou knihu Životy sídlištních svatých autorka získala cenu Stříbrný kalamář Hermenegildy Kociubińské. Hrdiny šestnácti povídek Lidie Amejko (1955) jsou lidé, věci a entity žijící v realitě převrácené naruby. Postavičky různého původu, jež často pocházejí ze spodních společenských vrstev, které si navíc nejsou úplně jisté tím, jak se jmenují, ve které době, v jakém časoprostoru se právě nacházejí a zda-li vůbec existují. Každá z nich si filosofuje po svém, z onoho chaosu se snaží získat nějaké obrysy světa a nepřetržitě cosi hledá – ať už Boha, smrt či pravdu. Povídky jsou mezi sebou provázány tenkou fabulární nití a jsou pokusem o definici lidského osudu a smrti, zpovědí o lidském osudu, samotě. Kniha by mohla být díky autorčině vytříbenému citu pro jazyk, smyslu pro humor, nadsázce a také díky značné filosofické hloubce považována za učebnici grotesky a eschatologie počátku 21. století. Jistě i tací spisovatelé jako J. L. Borges, otec polské grotesky Stanisław Mrożek, Witold Gombrowicz či autorka generace bruLionu Natasza Goerke by se od Lidie Amejko mohli lecčemu přiučit. Lidia Amejko (1955), polská prozaička a dramatička, debutovala v roce 1987 v časopise Odra povídkou, kterou prezentovala jako náhodně objevený text J. L. Borgese. Od roku 1993 jsou její dramata pravidelně publikována v měsíčníku Dialog. Divadelní hry Lidie Amejko, které se zároveň dočkaly mnohých televizních a rozhlasových adaptací, byly doposud hrány ve Varšavě, Krakově, Opolí, Vratislavi, Londýně a Düseldorfu. Autorčiny texty byly přeloženy do angličtiny, němčiny, chorvatštiny, španělštiny a češtiny; zdramatizovaná povídka Pan Dvoudřívko se objevila v souboru čtyř současných polských dramatiků nazvaném Pobavme se o životě a smrti. Úvodní povídka Známých příběhů Služební záznam extempore v Ermitáži (nanečisto) nese stejné téma jako autorčina hra Přeměna 1999, variace na Kafkovu novelu. Za druhou povídkovou knihu Životy sídlištních svatých autorka získala cenu Stříbrný kalamář Hermenegildy Kociubińské. Hrdiny šestnácti povídek Lidie Amejko (1955) jsou lidé, věci a entity žijící v realitě převrácené naruby. Postavičky různého původu, jež často pocházejí ze spodních společenských vrstev, které si navíc nejsou úplně jisté tím, jak se jmenují, ve které době, v jakém časoprostoru se právě nacházejí a zda-li vůbec existují. Každá z nich si filosofuje po svém, z onoho chaosu se snaží získat nějaké obrysy světa a nepřetržitě cosi hledá – ať už Boha, smrt či pravdu. Povídky jsou mezi sebou provázány tenkou fabulární nití a jsou pokusem o definici lidského osudu a smrti, zpovědí o lidském osudu, samotě. Kniha by mohla být díky autorčině vytříbenému citu pro jazyk, smyslu pro humor, nadsázce a také díky značné filosofické hloubce považována za učebnici grotesky a eschatologie počátku 21. století. Jistě i tací spisovatelé jako J. L. Borges, otec polské grotesky Stanisław Mrożek, Witold Gombrowicz či autorka generace bruLionu Natasza Goerke by se od Lidie Amejko mohli lecčemu přiučit. Lidia Amejko (1955), polská prozaička a dramatička, debutovala v roce 1987 v časopise Odra povídkou, kterou prezentovala jako náhodně objevený text J. L. Borgese. Od roku 1993 jsou její dramata pravidelně publikována v měsíčníku Dialog. Divadelní hry Lidie Amejko, které se zároveň dočkaly mnohých televizních a rozhlasových adaptací, byly doposud hrány ve Varšavě, Krakově, Opolí, Vratislavi, Londýně a Düseldorfu. Autorčiny texty byly přeloženy do angličtiny, němčiny, chorvatštiny, španělštiny a češtiny; zdramatizovaná povídka Pan Dvoudřívko se objevila v souboru čtyř současných polských dramatiků nazvaném Pobavme se o životě a smrti. Úvodní povídka Známých příběhů Služební záznam extempore v Ermitáži (nanečisto) nese stejné téma jako autorčina hra Přeměna 1999, variace na Kafkovu novelu. Za druhou povídkovou knihu Životy sídlištních svatých autorka získala cenu Stříbrný kalamář Hermenegildy Kociubińské. Hrdiny šestnácti povídek Lidie Amejko (1955) jsou lidé, věci a entity žijící v realitě převrácené naruby. Postavičky různého původu, jež často pocházejí ze spodních společenských vrstev, které si navíc nejsou úplně jisté tím, jak se jmenují, ve které době, v jakém časoprostoru se právě nacházejí a zda-li vůbec existují. Každá z nich si filosofuje po svém, z onoho chaosu se snaží získat nějaké obrysy světa a nepřetržitě cosi hledá – ať už Boha, smrt či pravdu. Povídky jsou mezi sebou provázány tenkou fabulární nití a jsou pokusem o definici lidského osudu a smrti, zpovědí o lidském osudu, samotě. Kniha by mohla být díky autorčině vytříbenému citu pro jazyk, smyslu pro humor, nadsázce a také díky značné filosofické hloubce považována za učebnici grotesky a eschatologie počátku 21. století. Jistě i tací spisovatelé jako J. L. Borges, otec polské grotesky Stanisław Mrożek, Witold Gombrowicz či autorka generace bruLionu Natasza Goerke by se od Lidie Amejko mohli lecčemu přiučit. Lidia Amejko (1955), polská prozaička a dramatička, debutovala v roce 1987 v časopise Odra povídkou, kterou prezentovala jako náhodně objevený text J. L. Borgese. Od roku 1993 jsou její dramata pravidelně publikována v měsíčníku Dialog. Divadelní hry Lidie Amejko, které se zároveň dočkaly mnohých televizních a rozhlasových adaptací, byly doposud hrány ve Varšavě, Krakově, Opolí, Vratislavi, Londýně a Düseldorfu. Autorčiny texty byly přeloženy do angličtiny, němčiny, chorvatštiny, španělštiny a češtiny; zdramatizovaná povídka Pan Dvoudřívko se objevila v souboru čtyř současných polských dramatiků nazvaném Pobavme se o životě a smrti. Úvodní povídka Známých příběhů Služební záznam extempore v Ermitáži (nanečisto) nese stejné téma jako autorčina hra Přeměna 1999, variace na Kafkovu novelu. Za druhou povídkovou knihu Životy sídlištních svatých autorka získala cenu Stříbrný kalamář Hermenegildy Kociubińské. Hrdiny šestnácti povídek Lidie Amejko (1955) jsou lidé, věci a entity žijící v realitě převrácené naruby. Postavičky různého původu, jež často pocházejí ze spodních společenských vrstev, které si navíc nejsou úplně jisté tím, jak se jmenují, ve které době, v jakém časoprostoru se právě nacházejí a zda-li vůbec existují. Každá z nich si filosofuje po svém, z onoho chaosu se snaží získat nějaké obrysy světa a nepřetržitě cosi hledá – ať už Boha, smrt či pravdu. Povídky jsou mezi sebou provázány tenkou fabulární nití a jsou pokusem o definici lidského osudu a smrti, zpovědí o lidském osudu, samotě. Kniha by mohla být díky autorčině vytříbenému citu pro jazyk, smyslu pro humor, nadsázce a také díky značné filosofické hloubce považována za učebnici grotesky a eschatologie počátku 21. století. Jistě i tací spisovatelé jako J. L. Borges, otec polské grotesky Stanisław Mrożek, Witold Gombrowicz či autorka generace bruLionu Natasza Goerke by se od Lidie Amejko mohli lecčemu přiučit. Lidia Amejko (1955), polská prozaička a dramatička, debutovala v roce 1987 v časopise Odra povídkou, kterou prezentovala jako náhodně objevený text J. L. Borgese. Od roku 1993 jsou její dramata pravidelně publikována v měsíčníku Dialog. Divadelní hry Lidie Amejko, které se zároveň dočkaly mnohých televizních a rozhlasových adaptací, byly doposud hrány ve Varšavě, Krakově, Opolí, Vratislavi, Londýně a Düseldorfu. Autorčiny texty byly přeloženy do angličtiny, němčiny, chorvatštiny, španělštiny a češtiny; zdramatizovaná povídka Pan Dvoudřívko se objevila v souboru čtyř současných polských dramatiků nazvaném Pobavme se o životě a smrti. Úvodní povídka Známých příběhů Služební záznam extempore v Ermitáži (nanečisto) nese stejné téma jako autorčina hra Přeměna 1999, variace na Kafkovu novelu. Za druhou povídkovou knihu Životy sídlištních svatých autorka získala cenu Stříbrný kalamář Hermenegildy Kociubińské.